Nástěnná malba

Jakub Matuška aka Masker 2025Ústředním dílem, které se táhne po celém obvodu architektury, je více než dvě stě padesát metrů dlouhý kresebně-malířský narativ Jakuba Matušky aka Maskera. Vizuální příběh se metaforicky roztáčí do spirály jako komentář lidského usilování od bazální každodennosti, subjektivního vnímání až po archetypální či dějinné konotace. Prostřednictvím přirozeně známých životních situací se divák intuitivně posouvá do vyšší sféry uvědomění sebe sama. Otázka „jak má člověk být?“ umělci slouží jako základ pro testování napjatého vztahu mezi obrazem a jazykem, ale též mezi malbou a kresbou, a zkoumání různých schopností těchto médií formovat vnímání reality a chápání našeho okolí. Prostřednictvím zachycení reflexe vlastního života dokáže artikulovat naléhavá a obecně platná témata soudobé společnosti včetně její krize.

Kolážovitý způsob řazení jednotlivých situací a momentů má zdroj v dosavadních pracích umělce, inspiruje se však i českou společností a jejími historickými událostmi. Příběhem se prolíná v různých obměnách motiv zářícího světelného zdroje, který se asociuje s atributy humanismu, lásky, moudrosti a vyššího poznání. Lze jej interpretovat jako mystický zážitek, do kterého člověk dokáže nahlédnout skrze, ale i navzdory každodenní činnosti. Z určitého pohledu se jedná o dějinnou kumulaci poznání celého národa a jeho kultury, která je imanentně přítomná v daném prostoru. Každému jednotlivci se zvýšenou citlivostí či pozorností je umožněno se na zdroj napojit. Jeho vědomí si nese každý z nás, ačkoli se musíme vydat na celoživotní strastiplnou pouť po nových zkušenostech – od prostých činností, rodinných či partnerských situací přes společensky významné milníky a globálně kritické události až po metafyzické a duchovní zážitky – vedoucích k vyššímu poznání sebe sama ve formě střípků, na které se lze rozpomenout.

Z desítek motivů lze zmínit průhledy do typických předměstí s množstvím aut v hektickém provozu, kdy je jeden či více jedinců ve společnosti schopno jít doslova proti proudu a zároveň vnímat příběhy lidí ponořených do svých myšlenek, již projíždějí kolem. Jiná scéna odkazuje k lidem, kteří mají zdánlivě již vše vyřešeno z materiálního hlediska a smysl života hledají v jiných dimenzích. To se logicky pojí se snahou po sobě něco zanechat. Postavu, která hází do vody kámen zdvižený nad hlavou, lze metaforicky chápat jako úvahu nad pomíjivostí, podobnou zčeřené hladině, která se po chvíli zase tiše uzavře.

Jedinec na své cestě častokrát propadá zoufalství či zlobě. Podobně jako otec, který vede svoji dceru do parku, ve kterém neprospívají labutě krmené v dobré víře nevhodným, ztvrdlým pečivem, a tento lokální problém na pozadí události nepozorovaně přerůstá v globální požár. Poukazuje tak nejen na současné environmentální problémy, ale i složité politické události, které sám sotva může ovlivnit, a zároveň otevírá téma strachu o budoucnost.

Další scény referují o člověku v jeho nejniternějším rozpoložení, kdy si musí přiznat, kým je, respektive rozpoznat svůj stín, naučit se s ním žít. Posléze se toto poznání samovolně promění ve schopnost se svým stínem tančit.

Scény s rodinou jsou primárně vyobrazením úsilí, jak předat získané zkušenosti potomkům a doslova je „vytáhnout nahoru na skálu“. To se dále otiskuje do motivu s jednorožcem, kdy se rodič snaží děti odmalička „navést a nasvítit jim cestu životem“. Ačkoli si můžeme myslet, že jsme je na vše připravili, nezbývá nám nic jiného než se modlit uprostřed lesa poznání a odevzdat se.

Monumentální nástěnná malba je pojednána jako koláž Matuškových přístupů ke kresbě, která ve svých různých podobách slouží jako podklad pro budoucí malby. Do těchto zvětšenin skic pak byly přímo na stěnu pavilonu tištěny fragmenty maleb dle jeho autorských originálů. Tyto digitálně zpracované fragmenty reprodukcí byly natištěny high-tech technologií digitálního tisku Wall-ink.